Česká národní banka (ČNB) – Ústí nad LABEM

ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA – ÚSTÍ NAD LABEM

Postavit náročnou a prestižní budovu do struktury historického jádra v sousedství významné architektonické budovy je pro architekty vždy mimořádnou výzvou. Odpovědi na otázky asimilace, dominantnosti, konfrontace nebo dialogu, se stávají hlavní inspirací urbanistického konceptu a architektonické formy.

V případě nové budovy pobočky ČNB v Ústí nad Labem se jednalo o situaci zvláště náročnou, protože staveniště bylo vybráno ve velmi exponované centrální části města, kde zbytky historického půdorysu odolávají následkům válečné a zejména poválečné destrukce. Centrum města jehož logický rozvoj na počátku 20. století přinesl s sebou zvyšování hladiny zástavby, v současné době opět navazuje na tento, poválečnou arogancí narušený, vývoj. Právě tato skutečnost, totiž zvýšení hladiny zástavby zhruba na dvojnásobek, zachování základní struktury historického půdorysu a zejména velice úzký kontakt se dvěma nejvýznamnějšími architektonickými památkami města, determinovaly urbanistický koncept stavby. Již v tomto stupni projekce byl otevřen dialog s barokní architekturou Oktaviána Broggia, podle jehož projektu byl na počátku 18. století postaven kostel sv. Vojtěcha, stojící v absolutním kontaktu se staveništěm nové budovy ČNB. Rozhodli jsme se v prostoru před hlavním průčelím barokního kostela rezignovat na historickou stavební čáru, protože právě požadovaná změna hladiny zástavby by dialog změnila v ostrou konfrontaci. Položili jsme tak základ pro vznik nového městského prostoru, malého náměstí obdélníkového tvaru, jehož obě osy jsou totožné s osami symetrie hlavního průčelí jak barokního kostela tak nové budovy banky. Právě barokní principy měly být i nadále vodítkem a inspirací při hledání architektonické formy. Chtěli jsme tak vytvořit pouto mezi oběma stavbami a tím oživit historickou kontinuitu, kterou zvlášť toto město ale i současná architektura potřebuje.

Podle mého soudu je barok, vzhledem k hluboké tradici v Čechách, pro hledání identity současné české architektury mimořádným podnětem. Proto bylo pro nás zcela přirozené uplatnit v nové architektuře takové motivy, jako je světlo a dynamické plochy, vyhloubeniny a vypukliny,hybnost, proměnlivost a relativita. Hlavní průčelí svým vysokým řádem, střední osovou trojicí a kontrapunktickou asymetrií krajních travé, koresponduje s hlavním průčelím barokního kostela, zatímco vedlejší průčelí svojí fragmentací a aditivní kompozicí respektuje měřítko a rytmus městské ulice. Vypuklá membránovitá plocha hlavního průčelí se odvíjí od kulaté nárožní věže, je narušena vylomenými nebo vyhloubenými otvory a umožňuje světlu proměnu celé fasády v čase.

Jednota architektury a výtvarného umění je rovněž jedním z barokních principů, který jsme se snažili naplnit. Proto v ose hlavního průčelí, jako jediná hmota která překročila „napjatou membránu“ je zavěšen zlatý prut kyvadla, V hlavním prostoru budovy, v centrální hale, vyrůstá z podlahy mohutný skleněný blok. I ostatní výtvarná díla jsou pojata jako nezbytná součást architektury, která, díky své barevné asketičnosti, připravuje prostor výtvarným akcentům.

Věříme, že dialog, který jsme se snažili otevřít, pomůže současné architektuře v její nesnadné cestě rehabilitovat se, navázat na kulturní tradici a vrátit se na místo, které jí v historii vždy patřilo.