Památník letce Jana Kašpara – Pardubice (arch. soutěž – 1. odměna)

Památník letce Jana Kašpara – Pardubice

Působení památníku jako „urbanistického artefaktu“ je základní premisou řešení. To znamená, že by hmota památníku mohla převzít roli akcentu širšího prostoru a stát se určitou identifikací místa. Zároveň bylo snahou navázat na již založený architektonický koncept a podpořit ho. Památný a nejen pro Pardubice slavný dálkový let z Pardubic do Prahy – Chuchle, který Jan Kašpar uskutečnil v roce 1911, nabídl primární inspiraci. Český aviatik letěl na stroji Bleriot, jehož charakteristická vrtule poskytla svým mimořádně zajímavým tvarem hledanou formu, která se stala základním prvkem celého objektu památníku.

  Vrtule, jako tradiční symbol letectví, jako ušlechtilý tvar formovaný přesným řádem.

  Roztočená vrtule, která demonstruje dynamiku a sílu startu, odpoutání se od země a let.

  Právě snaha vyjádřit dynamiku točící se vrtule vedla k hledání řešení pomocí rozfázovaného pohybu vrtule v čase a v prostoru. Jednotlivé fáze rotující vrtule jsou v daném okamžiku zachyceny na lineární ose pohybu, který svojí rotací vrtule vyvolala. Osa je nakloněna mírně vzhůru ve směru vzletu. Polohy jednotlivých fází nejsou lineární, ale s časem se zkracující, takže při čelním pohledu (en face) má připomínat rotující vrtuli na fotografickém záběru. K posílení tohoto efektu byly oba listy vrtule maximálně odhmotněny, takže zůstal prakticky jenom jejich obrys, který se však směrem ke středu rotace opět zhmotňuje. Zároveň je celá sestava umístěna dostatečně vysoko nad zemí, aby iluze rotující vrtule nebyla narušena střetem tušeného průměru rotace se zemí. Konstrukce nesoucí sestavu rozfázované vrtule je maximálně subtilní a svoji tyčovou konstrukcí se zavětrovacími táhly odkazuje na konstrukce prvních letadel. Vzniká tak objekt, který sice obsahuje motiv rotující vrtule, ale není jeho zcela jednoznačnou vizí. Posunuje představy k mávajícím křídlům ptáka, nebo skeletu vážky atp.

  Letící objekt, snaha vytvořit iluzi letu.

  Konstrukce nesoucí sestavu rozfázované vrtule je postavena na mírně nakloněnou, jakoby ze země nadzdviženou plochu, která je rovnoběžná s osou fiktivní rotace vrtule a po které stéká tenká vrstva vody (asi 1 cm). Vrtule spolu s oblohou v pozadí se zrcadlí na vodní hladině. Ta je však vlivem stékání v pohybu, jemně se čeří a v místech kontaktu s prostupující nosnou konstrukcí vzniká proudnicová stopa, takže nedochází k pouhé iluzi vznášení, ale zdánlivý pohyb proti proudu vyvolá pocit letu odraženého obrazu na obloze.  

   Jan Kašpar, připomenutí souvislosti.

  Problémem monumentálnějšího měřítka památníku, které je podstatou již výše popsané priority vytvořit výtvarný akcent urbanistického prostoru, by mohla být nepřiměřená glorifikace konkrétní osoby. Proto ve vazbě na základní koncepci „urbanistického artefaktu“ bylo nezbytné volit obecnější méně popisný motiv. To však zpětně vyvolává potřebu přece jen ozřejmit motivaci takové realizace. Navržen je prostý nápis na šikmé stěně bazénu, který tvoří základnu památníku:

                                              ČESKÝ AVIATIK JAN KAŠPAR 1883 – 1927

13.5.1911 PROVEDL PRVNÍ DÁLKOVÝ LET Z PARDUBIC DO PRAHY – CHUCHLE

  Signál, akcent, pozornost, kterou letící stroj stále ještě budí a o to více budil v době Jana Kašpara.

  Již výše zmiňovaná funkce prostorového akcentu je spojena samozřejmě s měřítkem objektu.  Posilování této funkce však nemusí být nutně dosaženo dalším zvětšováním měřítka, což může být naopak neefektivní a neekonomické.  Akcentace stěžejních prvků objektu (rozfázované rotující vrtule) signální barvou posílí jejich působení v dálkových pohledech, jako jakási paralela s hlukem motoru, který již na dálku signalizoval letící stroj. V detailu zase pomůže poněkud oddělit tyto prvky od nosné konstrukce a posílit iluzi letu.